Den 5: Mindo, Ekvádor

Následující den byl ve znamení přesunu z hlavního města Quita do malého městečka Mindo, které je vzdáleno asi dvě hodiny jízdy autobusem směrem na západ. Nachází se zde tzv. mlžný les, který je specifický neustálou mlhou s nízkou oblačností a hustým porostem vegetace, které se daří ve vlhku. Jsou zde ale samozřejmě i další zájímavosti, protože podívat se na vhlkost a mech můžeme doma o víkendu na chalupě.

Mindo a mlžný les poránu …

Na cestu jsme vyrazili v ranních hodinách, abychom toho ten samý den co nejvíce stihli. Autobusy jsme ošéfovali, jako bychom v Quitu bydleli roky. Pouze se odehrál menší incident, když se mi místní chlapec okolo 16 let pokusil vytáhnout telefon z kapsy u mikiny, kam jsem si ho neuvážlivě odložil. Naštěstí se ke mně v davu přimáčknul tak neopatrně, že jsem sebou cuknul a trochu ho odstrčil. To mu pravděpodobně nabouralo plány. Kremla, která šla za mnou, to viděla a hned mě nabádala, abych si všechno překontroloval. Takže i kdyby se místnímu chmatákovi dílo podařilo, tak by musil mít sakra rychlý nohy, abychom ho na místě nepropleskli. Ztrátám elektronických zařízení jsme se ten den ale stejně nevyhnuli. Když si Jirka chtěl zkrátit chvilku v autobuse čtením, zjistil, že na Kindelu prasknul displej. Všichni jsme s ním soucítili a já obzvláště, protože Kindel zde bylo zařízení k nezaplacení. Celou cestu jsem mohl číst nebo surfovat na internetu přes 3G připojení. A to i v odlehlých oblastech, kde bych nečekal ani telefonní signál. Smutné, když to porovnám s 3G pokrytím u nás.

Jak jsme se blížili k Mindu, krajina se začala měnit. Vysoké kopce, které byly porostlé spíše jednoduchými rostlinami, stromy nebo vůbec ničím se začaly měnit na regulérní džungli. Byl jsem u vytržení, protože jsem nikdy nic podobného neviděl.

Zanedlouho jsme přijeli do malinkého městečka Mindo, které mělo údajně 3000 obyvatel, ale byla zde jen jedna hlavní ulice, malé náměstíčko a pak už jen postraní uličky, které se ztrácely v džungli. Hned jak jsme vylezli z autobusu, sesypali se na nás místní vykukové, kteří nám nabízeli nejrůznější služby od taxíku až po odvedení k 200 metrů vzdálenému hostelu za 6 dolarů (tři obědy). Není se ale čemu divit, protože jsme zde oproti místním občanům opravdu svítili! A to doslova. Po chvilkovém hledání jsme na konci vesnice našli rodinný domek, který na sobě měl ceduli Rubby Hostal. Majitelka, obézní paní s několika dětmi, byla velice milá, mluvila anglicky a poskytla nám bydlení v podkroví, které jsme měli sami pro sebe, a sdílenou koupelnu. Ubytování obsahovalo i snídani a bylo za 9 dolarů (180 Kč) na osobu.

Výhled z našeho podkrovního pokojíčku …

Po zabydlení jsme vyrazili na obhlídku města a s Blážou a Terezou jsme si chtěli zajít na oběd. Po krátkém rozhovoru se servírkou v jednom sympatickém baru (nikdo z nás stále neumí španělsky) jsme si vybrali jídlo i s nápojem za dobrou cenu. Když přišel Jirka, oznámil nám, že jsme celkem borci, když si k obědu dáváme snídaňové menu. Ale mně bylo divný, proč na nás ta servírka tak nechápavě kouká. Každopádně lehčí oběd s kafíčkem před túrou celkem bodnul.

Snídaňové menu k obědu (výborná domácí sýrová koule s míchanými vajíčky) …

Po jídle jsme vyrazili na dva kilometry vzdálenou motýlí farmu. Všechny vzdálenosti zde byly uváděny o dost delší, než ve skutečnosti jevili. Došel jsem k závěru, že jsou takto podporovaní místní taxikáři, kteří zde byli téměř všude. Motýli byli úžasní a trvalo nám dlouhou dobu, než jsme si s nimi dostatečně vyhráli a dostali se že zasíťovaného stanu, ve kterém je chovali. Motýlů zde bylo totiž tolik, že nebyl problém kteréhokoliv nechat nasednout na prst. Bohužel se tento výlet neobešel bez několika komářích štípanců. Musíme jen doufat, že to byli čistotní komáři a že nepřenášeli žádnou nákazu.

Ochočení motýlci …

Po návratu z farmy jsme zašli na večeřové menu za dva dolárky (40 Kč) a s Blážou jsme si ještě dopřáli pivečko na „zahrádce“ na hlavní ulici. Spíše než zahrádka to byl vyklající se stoleček se dvěma židlemi na metr širokém chodníčku u strašně prašné silnice. Ještě předtím jsme se ale pokoušeli vybírat z místního bankomatů, protoře už nám docházel cash. Obrovská sranda, hlavně když nemluvíte španělsky. Po dlouhé době, kdy jsme nechápali, co děláme špatně, že automat nechce dokončit transakci, jsme nakonec zjistili, že nemá připojení k síti a museli jsme výběr hotovosti odložit.

Po návratu do hostelu jsme šli zanedlouho ulehnout. Já jsem zkusil spát v houpací síti, protože jsem to nikdy nezkusil. Vydržel jsem to ale asi jen dvě hodinky. Pak jsem se musel evakuovat do postele, protože háky, na kterých byla síť zavěšená hrozně skřípaly. Navíc se v noci hodně otáčím a rád spím na břiše, což v sítí nebylo dost dobře možné …

One thought on “Den 5: Mindo, Ekvádor

  1. Pingback: cialis in walmart

Napsat komentář