Čtvrtý den jsme opět museli vstávat brzy. V osm nám ze severního terminálu odjížděl bus do Otavala, kam nám doporučil jet na místní trhy náš pan domácí. Problémy s cestou jsme zaznamenali až na nádraží, kde nám doslova desítky různých lidí vysvětlovaly, odkud autobus odjíždí (nikdo z nás jim mimochodem nerozuměl). Až posléze jsme zjistili, že musíme nejdříve přejet na jiné nádraží, které bylo o něco severněji, a až odtud jede autobus do Otavala. Asi po dvou hodinách jízdy jsme se ocitli v málem městečku, které bylo jak vystřižené z cestománie. Alespoň nám tak připadalo, protože to bylo první menší městečko, které mělo svou vlastní atmosféru. Poměry zde byly na první pohled poněkud skromnější než v Quitu. O to víc nás ale překvapilo, kolik lidí tu nosí profláknuté New Yorské značkové oblečení jako Abercrombie, Aeropostale, Američan Eagle, atd. Hlavně mladí a lidé, kteří chtěli vypadat IN. Nepochybuji o tom, že většina byla padělaná. Trh byl poměrně velký, ale zboží bylo na jedno brdo – oblečení a doplňky ruční výroby. Ujali jsme se tedy nakupování, přičemž ženský dostály své pověsti, nedokázaly se udržet a nakoupily desítky cetek, kabelek, ale třeba i jihoamerické indiánské poncho a kalhoty. Rozumnější mužská částký výpravy také nakupovala, ale o něco střídměji a s rozvahou (až na Jirku a jeho porcelánovou želvičku pro babičku). Dalo se zde i slušně smlouvat, protože ceny byly dosti nadsazené. Hlavně pro gringo turisty existovaly určitě jiné ceny, než pro místní.
Trh v Otavalu …
Zboží tvořilo převážně obleční a doplňky …
Ve městě jsme si také zašli na oběd. Pozorováním chování místních obyvatel a jejich sledováním až ke zdroji jsme objevili malý bufík. Měli zde na zdi výběr z několika jídel. Na to, že jsme většinu jídel neznali jsme se celkem urputně dohadovali, co si dáme. Rozseknul to až strejka za barem, kterej nám nabídnul meníčko da dva dolary (čtyřicet korun). Doslali jsme polívku, klasické pečené kuře s rýží, limonádu a jako dezert banán. Porce nic moc, ale najedli jsme se. Venku jsme pak ale s Blážou objevili perlu místního trhu. Točenou zmrzlinu na pojízdným vozíku, jehož chladící zařízení bylo poháněno diesel generátorem. Takvou kulinářskou bombu jsme nemohli neochutnat.
Takhle se prodává točená zmrzlina v Ekvádoru …
Odpoledne jsme tedy měli nakoupené dárky pro přátelé a rodiny a to bylo hlavní. Nákupní idilka ovšem skončila, když už jsme byli téměř na odchodu a Kremla zjistila, že má v batohu jen obal od mobilu, ale mobil nikde. Zkoušeli jsme hned mobil prozvánět a zvonil. Přemýšleli jsme, kde by mohla telefon nechat, ale na nic jsme nepřišli. Je i možné, že jí ho někdo z batohu vytáhnul, protože ho měla v přední kapse a na trhu byl velkej mumraj. Každopádně, to byla negativní rána do naší dobré nálady a hlavně studená sprcha pro Kremlu, která den před tím ztratila dioptrické brýle. Aby toho nebylo málo, Terce přestal fungovat netbook a stalo se z něj jen drahý závaží do krosny. Máme ale podezření na napájecí kabel, který se dá jednoduše nahradit. Až budeme mít čas a budeme někde v centru ve větším městě, musíme se po něm podívat …
Výběr náramků …