Ráno jsme vstávali jako vždy velmi brzo. Měli jsme objednaného provodce na 5:45, se kterým jsme měli jít pozorovat lokální ptactvo do džungle za vesnicí. Marcello byl příjemný domorodec okolo 35 let. Měl s sebou větší dalekohled na stativu a v zadní ledvince obrovskou encyklopedii, tlustou asi jako pět telefonních seznamů na sobě. Tvrdil, že pozorování se věnuje už 14 let a asi nekecal, protože jeho zkušenosti opravdu byly vidět. Přes tři hodiny jsme s ním chodili po cestách, přičemž neustále vyhlížel pohyb ve větvích. Jakmile něco spatřil, bleskurychle položil dalekohled na trojnožku, zaostřil a vyzýval nás, abychom se šli podívat. Mohli jsme tak nejrůznější druhy ptáků, včetně tukanů a papoušků, které jsme předtím viděli jen v ZOO.

Po návratu jsme nakoupili v místní pekárničce čerstvě pečivo, sbalili se, rozloučili se s paní domácí a vyrazili na autobus. Přímo z vesničky jezdil jen 3 krát denně, ale z hlavní silnice, která byla vzdálená několik kilometrů, bylo možné si autobus stopnout každé půl hodiny.

Autobusy v Ekvádoru fungují vůbec zvláštně. Jelikož je zde velmi levný benzín (cca 8 kc za litr), existuje zde velká konkurence dopravců. Města mají většinou více nádraží, ze kterých se jezdí do různých destinací a zároveň z jednoho nádraží jezdí více dopravců do jednoho města. Pak vznikají kuriózní situace, kdy na zákazníky křičí prodejci že dvou okýnek vedle a snaží se jim prodat jízdenku do jedné destinace. V autobusech jezdí s řidičem minimálně jeden závozník, který vybírá od přistoupivších cestujících peníze. Zároveň také dělá naháněče, když autobus zastaví na zastávce a snaží se sehnat co nejvíce zákazníků. Během jízdy pak do autobusu nastupují prodejci, kteří popojedou vždycky pár sér metrů až kilometrů a následně zase vystoupí. Nabízí snad úplně všechno, nejvíce ale sladkosti a vodu nebo limonádu.

Potřebovali jsme se tedy dostat na hlavní silnici. Ale ještě než jsme stihli dojít do centra vesnice, přiběhl k nám místní domorodec a nabízel nám taxi za 3 dolary. Měl menšího jeepa, kam se nám do kufru jen tak tak vešly naše krosny a vzadu jsme seděli namačkáni ve čtyřech. Přesto, že jsme jeli do kopce a auto nebylo nějak výkonné, téměř v každé zatáčce pískaly gumy a vyjížděli jsme do protisměru, jak jsme jeli rychle. Naštěstí jsme přežili, autobus jel zanedlouho a my jsme byli na cestě do další destinace – Latacungy, města vzdáleného dvě hodiny jižně od Quita, které má přes 50 000 obyvatel a nedaleko kterého se vyjímá sopka Cotopaxi (5897m), na kterou jsme chtěli druhý den lézt.

Cesta proběhla v pořádku, hotel jsme pomoci kapesního průvodce našli poměrně rychle a vydali jsme se ještě do supermarketu na nákup. Zde jsme náhodou potkali Čecha – Tomáše, který cestoval úplně sám z Panamy do severního Peru a zase zpátky. Dohodli jsme se s ním, že za námi na hostel zajde okoštovat slivovičku. On jako správný host přinesl flašku rumu a kolu, takže jsme koštovali a popíjeli až do dvou do rána, kdy už jsme zbyli jen já s Blážou a Tomáš, kterej byl vylítej jak holínka a byl rád, že se trefil do dveří, když odcházel. Já už byl taky krasnej, takže jsem zapadl do postele jak cihla. Bláža měl ještě trochu problémy vylézt na palandu, ale všechno se vyřešilo a i on spokojeně ulehl…